číslo 9, Jaroslav Teplý, říjen 1997, str. 17-25 opis, Vít Novák

Dnešní studie nás zavede do Železných hor na Chrudimsko. Horopisně jsou Železné hory částí Českomoravské vrchoviny, tvoří je plochá trojúhelná vrchovina, jejíž severozápadní hrot sahá k Týnci nad Labem. Do čáslavské roviny spadají Železné hory příkře, takže při pohledu z ní k východu tvoří jejich hřeben strmou hradbu, pohledově opravdové hory, a naši předkové je Železnými horami nazývali již ve třináctém století a patrně i dříve. Za tímto hlavním hřebenem směrem k východu a k severovýchodu klesají ale pozvolně, a zde, nedaleko od Chrudimě, na jednom z posledních stupňů Železných hor, stojí zřícenina hradu Rabštejnku.

Hrad se ve středověku původně jmenoval "Rabstein", tak alespoň jej nalezneme v písemných pramenech předhusitské doby, se zdrobnělinou "Rabsteinek" se v pramenech setkáváme až v patnáctém století, přetrvala dodnes. Ve třináctém a ještě ve čtrnáctém století byla německá jména hradů u nás dost častá, odtud i ono středohornoněmecké "Rabenstein", to jest "Havraní kámen". Nic na tom nemění, že zakladatel Rabštejna nejspíše ani německy nemluvil, asi tak jako ti, kteří dnes, jezdíce řekněme v Citroenech, se většinou francouzsky nedorozumějí. Řečeno jinak, záliba v cizokrajném peří je v našem národě pradávná.

Mírně k severu sklánějící se plošina spadá na západě příkře do údolí Markovického potoka a končí nad ním skalnatým výběžkem, nepravou ostrožnou (nepravá, protože není ze dvou stran obtékána vodotečí), na kterou zakladatel umístil jádro hradu. Skalnatý výběžek je nevelký a není od plošiny oddělen přírodou. Před čelem jádra byl tudíž zřízen příkop, a před ním směrem k jihu byl vytvořen prostor odsunující případného útočníka dál od jádra. Tím na části plošiny vzniklo předhradí. Návštěvníku nemusí být toto předhradí na první pohled dobře patrné, kryje je porost, a návštěvníka také víc přitahuje zřícenina jádra, ale bez předhradí je obraz hradu neúplný.

Věnujme proto pozornost alespoň příkopu, jenž obklopoval polygon předhradí na jihu a na východě. Vstup do tohoto předhradí byl v jihozápadním rohu, nejspíše jednoduchou kulisovou bránou, dnes tím místem jde jen lesní pěšina, pokračování cesty, jíž se ke hradu přichází od j ižního cípu osady Rabštejn. Stopy zástavby na předhradí zatím zjištěny nebyly. Byla-li tu jaká, šlo asi nejspíše o stavby dřevěné, předhradí mělo totiž víc účel obranný než hospodářský. Nebylo tomu tak vždy a u všech hradů. Mnohé hrady měly v předhradích zemědělský provoz, poplužní dvůr ("curia aratura"), jenž obyvatele hradu zásoboval potravinami denní potřeby. U Rabštejnku byl však poplužní dvůr mimo vlastní hradní ohradu, takže jí nebyl chráněn, jeho pokračovatelem je dnešní osada Rabštejn. (Popluží, v latině pramenů "aratura", bylo původně berní jednotkou hospodářského celku. Termínu "poplužní dvůr" se však na dominikálu, na vrchnostenské půdě, užívalo dlouho do novověku, proto v úsloví existuje dodnes.)

Hradní jádro je značně stísněné, neboť skalnatý výběžek je úzký, západní zeď obytné palácové stavby je proto založena již mimo skálu do spádu svahu, jsouc jištěna mohutnými opěrnými pilíři. Původní východní zeď paláce je dnes sotva znatelná, šla východněji a šikměji než zeď dnešní, jež vznikla v polovině minulého století ve snaze hrad romanticky restaurovat. Z úpravy se zachovala už jen tato nová, palác uzavírající zeď, vše ostatní, včetně úpravy místností, bylo v poválečném desítiletí devastováno. Se skutečným středověkým vzezřením hradu měla ale restaurace jen málo společného, mísíc neorganicky prvky románské s renesančními; jejím kladem ovšem bylo, že zřícenina byla do jisté míry udržována.

V jihovýchodním nároží jádra stála čtverhranná věž, k níž přiléhala brána se zvedacím mostem přes příkop. Dnešní, o něco západněji ležící kulisová branka mezi torsy paláce a věže není původní, také ona vznikla v souvislosti se zmíněnou romantickou úpravou hradu.

Disposice hradu byla tudíž dvoudílná. V západní části palác, ve východní části v čele věž, za věží k ní přilehlá budova. Jižní čelo mezi nimi bylo tvořeno branou a krátkou hradební zdí, za tím maličké nádvoří. Severní čelo hradu uzavírala rovněž krátká hradební zeď, do níž byla vložena polokruhová věž, týčící se nad skalkou, u níž se sbíhaly zapadní a východní vnější hradební zdi (stály na valu) s příkopy, uzavírajícími jak předhradí, tak jádro hradu. Jak již bylo řečeno, skalnatý výběžek není velký, a stojíce na bývalém nádvoříčku pociťujeme, že prostoru tu mnoho nebylo.

Z dalšího čísla Zpravodaje:

Predikát se jménem Matěj z Rabštejna je zmíněn k roku 1360, ale není zcela jisto, zda se tento predikát vztahuje právě k našemu Rabštejnu; hradů jménem Rabštejn je v Čechách a na Moravě několik.

Zato na přelomu čtrnáctého a patnáctého století jsme již na půdě pevnější. Rabštejn drželi tehdy vladykové erbovního znamení dvou ryb, větev užívající predikátu z Orle. V Chrudimsku patřili k těm nemnohým vladykům, jimž se dařil jistý společenský vzestup. Nejen že měli hrad Rabštejn - hrad společensky povznášel, zejména jednalo-li se o příslušníka nižší šlechty, o vladyku - ale jeden z nich, Jan z Orle, byl v letech 1371 - 1389 opatem benediktinského kláštera v Opatovicích. A opat kláštera stál ve společenské hierarchii čtrnáctého století hodně vysoko.

První pramennou zprávu o hradu a jeho držiteli z orelských vladyků máme až z počátku patnáctého století, je ale zajímavá. Týká se Jana z Orle. Zemřel v roce 1405 a byla po něm provolána odúmrť, a to v Chrudimi a ve Vysokém Mýtě; v Chrudimi proto, že Rabštejn ležel v Chrudimském kraji, v Mýtě proto, že Mýtský kraj s Chrudimským sousedil a byl s ním spjat četnými vztahy.

Odúmrťi byly vždy provolávány, to jest veřejně vyhlašovány, v příslušných krajských městech, provolával je královský komorník při příležitosti trhu, čímž bylo dostačujícím způsobem zveřejněno, že uchazeči se mohou o odumřelý statek ucházet. Odúmrti projednával dvorský soud, jenž zasedal čtyřikrát v roce. Slovo "komorník" neznamenalo tehdy osobního sluhu, ale vykonavatele usnesení dvorského soudu, komorníkem býval vladycký šlechtic. Dodejme, že králův komorník, "camerarius", obvykle z panské šlechty, byl správcem panovníkova majetku zejména pozemkového. Na Moravě byl do začátku čtrnáctého století "camerarius Moraviae" takřka místokrálem Moravy.

Co je na zprávě o odúmrti po Janovi z Orle a z Rabštejna zajímavého? Odpoví nám sama. Poslyšme jednu její část, v překladu do češtiny zní takto: "Na Rabštejně hradu zemřeli Jan a všichni dědicové a vlastníci statků Rabštejna i ostatní držby [k hradu] náležející a dosvědčené."

Text je dostatečně výmluvný. Zemřeli Jan z Rabštejna a jeho mužští dědicové, to jest synové a snad i vnukové, tudíž více osob najednou, příčinu smrti ale zápis neudává. Mohlo sice jít i o událost válečnou, ale protože v zemi byl tehdy relativní klid, usuzujeme, že šlo o morovou epidemii. Poznamenejme tu, že tento pramenný doklad je jednou z těch pramenných zpráv, z nichž historická demografie posledních desítiletí vyvozuje morovou epidemii v království a v markrabství v letech 1404 - 1406. Na sklonku čtrnáctého a na začátku patnáctého století to ostaně nebyla epidemie jediná. Tyto epidemie, jakož i sociální pohyby, války a lapkovství, a ovšem i jiné jevy, spoluvytvářely nejistotní - dnes bychom řekli existenciální - pocity, ovlivňující mentální klima a přispívající k předrevolučním náladám. Předhusitská doba byla svým mentalitním podložím složitá a mnohotvárná, nešlo jen o karatelské postoje kazatelů, jak se to - poněkud povrchně - namnoze vykládá.

Usnesením dvorského soudu dostali odumřelý statek Rabštejn královi oblíbenci, ale od nich jej vykoupili zpět zase vladykové erbovního znamení dvou ryb, predikátu z Orle. Ti jej drželi ještě asi dvacet let, až jej za husitské revoluce někdy okolo roku 1430 prodali Hertvíkovi z Ostružna. Je zjevné, že držení Rabštejna bylo pro vladyky z Orle prestižní záležitostí, jestliže obětovali jistě značnou sumu na zpětné vykoupení hradu. Také prodej Hertvíkovi musel mít příčiny, a nejspíše to byla finanční tíseň, ale mohly působit i jiné vlivy, ku příkladu změněné společenské poměry, záležejíc í v poklesu jedněch a ve vzestupu druhých; je to jev všech společenských převratů a revolucí, a tedy i revoluce husitské.

Ze začátku patnáctého století pochází ještě jeden zajímavý pramenný doklad, jenž se týká i Rabštejna. Je to listina z 12. října 1404, jež byla vydána na hradě Vildštejně Ješkem z Popovce seděním na Vildštejně, zpečetěna byla jím a svědky. Ti svědkové jsou Frencl z Popovce seděním na Čivicích (jeden z Ješkových synů), Jetřich z Orle seděním na Rabštejně (patrně bratr, možná i strýc Jana z Rabštejna, zemřelého v roce 1405), Trojan z Ostružna seděním na Běstvině, Vavřinec z Bezděkova seděním na Vícemilicích. Listinou vstupuje Ješek do příměří s Oldřichem z [Jindřichova] Hradce.

Vydání listiny mělo předehru trvající deset let, byly to války, vedené od devadesátých let Václavem IV. proti panské jednotě. Předním členem jednoty byl právě Oldřich z Hradce, a válečník Ješek a jeho bojová družina stáli v těch válkách v žoldu Václava IV., a tudíž také proti Oldřichovi. Jetřich z Rabštejna byl účastníkem těchto válek na králově straně jako jeden členů Ješkovy bojové družiny (o Janovi z Rabštejna nelze říci s určitostí, zda se válečných kampaní zúčastnil).

Během deset let trvajících válek byl Václav IV. jednotou dvakrát zajat. Boje se vedly se střídavými úspěchy, méně v polních bitvách, spíše záškodnictvím a lapkováním. Ale na přelomu let 1404 - 1405 se Václav IV. chtě nechtě musel s odbojnou šlechtou smířit a akceptovat její spoluvládu. Předehrou k tom byla dílčí smírná ujednání vůdců bojových družin jako byl Ješek z Popovce, s nímž se o něco později setkáváme jako se škůdcem a lapkou. Bývalí královi spojenci pokračovali totiž v tom, co uměli, ale ze záškodnického způsobu vedení války se teď už stalo lapkování pro kořist, byť si pro to našli, ať právem či neprávem, morální ospravedlnění. Via facti se tím stávali psanci.

Jetřich z Orle a z Rabštejna však zdá se tuto Ješkovu lapkovskou dráhu nesledoval, nenalézáme jej alespoň v listimě ze 16. dubna 1408, jíž se Ješkovi i jeho lapkovské rotě nakonec dostalo královské milosti; moderně řečeno, byli amnestováni. Alespoň v tomhle Václav IV. na své bývalé spojence přece jenom nezapomněl.

Zjišťujeme tudíž, že před rokem 1404 spoludržel hrad Rabštejnek, či alespoň na něm sídlil, jeden z králových vojenských spojenců, Jetřich z Orle a z Rabštejna. Že patřil k šlechtě vladycké, odpovídá poměrům doby, protože ve sporech a válkách s velkou šlechtou tvořila význačnou společenskou a především vojenskou oporu Václavovi IV. právě šlechta vladycká.

Položme si proto otázku: Jakou roli hrál hrad Rabštejn - fortifikace měly ve válečnictví oněch dob prioritní funkci - ve struktuře statků v této části Železných hor? Problém nelze postavit jinak, než jako otázku, protože odpověď nebude než pravděpodobným předpokladem. Máme totiž k disposici pouze prameny povahy nepřímé, takže exaktní vyjádření právního charakteru pramenná základna nedovoluje.

Posuďme nejprve statek hradu, jenž byl právě tak skrovný jako hradní areál. [Mnohý by tu možná raději než "statek" četl slovo "panství", ale slovo "statek", "statky" lépe odpovídá předhusitskému právnímu termínu "bona" [plurál], jak jej nacházíme ve dvorských a zemských deskách.]

Statkem hradu Rabštejn byl úzký pruh země pouze se dvěma vesnicemi, Lhotou [Rabštejnskou] a Týncem [Smrkovým], jenž ale k hradu patřil jen polovinou, a pak už to byly jen dva poplužní dvory, jeden před hradem a druhý v Sobětuších. V porovnání s jinými feudálními statky předhusitské doby je tento statek statkem jen trochu zámožnějšího vladyky, leč má to, co vladycký statek obvykle neměl, hrad. Rabštejn byl sice hrad nevelký, ale byl to hrad. Terminologický omyl v interpretaci pramenů to není, a také nejde o vyjadřovací ledabylost těch, kdo diktovali a psali. Vladycká i panská šlechta v časech, o nichž hovoříme, myslila ještě veskrze válečnicky, takže prameny precisně odlišují, kdy jde o "hrad" a kdy jde o "tvrz" (v latině pramenů "castrum" a "munitio"). Rabštejn je vždy "Rabsteyn castrum".

Podíváme-li se na kartografické zobrazení feudálních statků v předhusitském Chrudimsku, vidíme, že Rabštejn a jeho stateček byl obklopen církevními a zeměpanskými statky. Na jihu a západě to byl Bojanovský újezd benediktinského kláštera ve Vilémově, na severu vesnice Stolany s lesním újezdem, ta patřila benediktinskému klášteru v Opatovicích, na západě se rozkládal lesní újezd Královská hůra, jenž náležel ke královskému věnnému městu Chrudimi. Úzký pruh země, v němž leží Rabštejn a jeho dvě vesnice, nepatří ke starému sídelnímu území, v němž se nejen v Chrudimsku, ale i v jiných krajích obvykle rozkládala vladycká držba.

Zde v této oblasti Chrudimska byla drobná vladyctví o jedné či dvou vesnicích, a někdy také dělící se jen o jednu vesnici, až za tímto obvodem.

Vyvoďme z toho tudíž další otázku: Proč je ten v podstatě vladycký stateček položen takto, uprostřed půdy církevní a zeměpanské? (Nezapomínejme také: V právních poměrech starých Čech byla klášterní půda pokládána za půdu zeměpanskou!)

Docházíme z toho k závěru, pravda hypotetickému, a proto opět formulovanému jako otázka: Nemohlo jít o vasala, buď zeměpanského, nebo o vasala některého z klášterů, o vasala, jehož stateček vznikl v dobách, kdy zeměpanská darováními dala základ ke zmíněným klášterním újezdům Bojanovskému a Stolanskému? Seděl sice ten vasal na půdě svobodné, ale zavázán služebním poměrem zeměpánu nebo klášteru.

Odpověď není tedy než pravděpodobným předpokladem, jenž má ale jednu závažnou oporu v písemných pramenech. Tou oporou je válečnická služba, kterou v letech 1394 - 1404 konal Jetřich z Orle a z Rabštejna pro krále Václava IV. Předpoklad vasalství se tím stává pravděpodobnější, a pokud platí, vysvětluje se tím také role Rabštejna ve struktuře feudálních statků v této části Železných hor. Lze mít za to, že to byl hrad a statek vasala, královského (to spíše), nebo klášterního.

K pramenům studie a k literatuře o problematice v ní sledované: Základnu písemných pramenů této studie tvoří torsa zemských desek a dvorské desky, jakož i listiny, vyprávěcí prameny jen okrajově. Citaci všech pramenů ke studii o Rabštejnu nalezne zájemce v autorově knize (* - Jaroslav Teplý) "Feudální pozemková držba v předhusitském Chrudimsku" (v tisku), kde podrobně o struktuře statků i o jednotlivých hradech. Ješka z Popovce autor vysledoval ve studii "Lapkové na českém východě", Česko slovenský časopis historický 18, 1970. Podstatným hmotným pramenem je torso hradní konstrukce Rabštejnu. Základní poučení o Rabštejnu přinesl August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze království Českého I, Praha 1882; jeho práci je dnes nutno doplnit novějším poznatky - Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Praha 1995, heslo Rabštejnek. O husitství je zásadním dílem František Šmahel: Husitská revoluce I - IV, Praha 1995-1996, kde k předpokladům revoluce zasvěceně a zevrubně ve svazcích I a II. Pestré pohledy na život středověku (bohatý ilustrační materiál) - J. Petráň a kol.: Dějiny hmotné kultury I 1-2, Praha 1985.

(* - informace zjištěné průzkumem po roce 2014.)